Můj rok bez alkoholu: Jak se změní život, když se Suchej únor protáhne na 356 dní?

Zkoušeli jste letos držet Suchej únor?

A jak se (skoro) po měsíci cítíte? Já jsem přesně před rokem, 27. února, začala neplánovaně držet „suchej rok“. Jak jsem se dokázala přimět k tak velké změně? Co mi to dalo a vzalo? Pojďme si nalít pomyslného čistého vína a upřímně si vyložit všechny klady i zápory tohoto rozhodnutí.

Když jsem loni koncem července psala článek 120 dní bez alkoholu.

Kde jsem podrobněji rozebrala i svou motivaci, upřímně jsem nečekala, že se dočkám prvního výročí. Mým původním cílem bylo vydržet nepít alespoň do dovolené, kde se člověk nechce nijak omezovat. Zhruba za další měsíc, tedy kolem 150. dne abstinence, se ale stalo něco zvláštního – alkohol mi definitivně přestal chybět. Zapomínala jsem, že existuje. Že bych si vlastně mohla dát večer na uvolnění skleničku, takovou možnost jsem ze svého života naprosto vytěsnila. A moje tělo si zvyklo. To však neznamená, že se celé zázračně proměnilo a stala jsem se svým lepším já. Po roce bez alkoholu mohu především upřímně říct: Ano, je to fajn, stojí to za to, ale mějte střízlivá také svá očekávání.

Když se dnes ohlédnu zpět za uplynulými 365 dny a zamyslím se, co mi abstinence dala a vzala, rozhodně budu mít oba sloupečky plné. Paradoxně přínosů bude dokonce méně, nicméně v konečném součtu se ukazuje, že mají větší váhu. Ale k tomu se ještě dostaneme. Pojďme si teď ještě naposledy nalít pomyslného čistého vína a názorně si – na mé zkušenosti – ukázat, o co můžete definitivně přijít, pokud se rozhodnete prožít zbytek života bez kocovin.

Tak třeba:

O dlouhé večery s manželem vyplněné vzpomínáním, jak to bylo super, když jste byli mladí.
O pocit spřízněnosti, který s kamarádkou zažíváte u druhé sklenky, kdy se otvírají ta lepší témata.
O sofistikovanou náhražku, když vás večer honí mlsná. Kdo říkal, že se po vysazení alkoholu hubne?
O voňavý svařák, který vám v prosinci prohřívá ruce a vždycky vás překvapí, že se z něj dá dobře „cinknout“.
O pocit blaženosti, když si na Boží hod už počtvrté jdete dolít vaječňák.
O pocit výjimečného dne, který dokáže vykouzlit obyčejná mimosa k snídani.
O dárek, kterým nemohla tchyně nikdy nic pokazit: six pack rulandského šedého z maďarských vinic.
O všechny nové cool bary, které sice podávají i krásné nealko koktejly, ale proč byste kvůli tomu jezdili přes půlku Prahy.
O welcome drink, který z vás sejme nervozitu před pracovními večírky.
O možnost sblížit se s kolegy z korporátu během pub quiz večerů.
O jasnou představu, jak chcete slavit svoje kulatiny. Má cenu pořádat párty, když nepijete?

Možná namítnete, že některé tyto věci se dají zažít i bez alkoholu.

A máte pravdu. S kamarádkami jsem začala chodit na snídaně, namísto večeří se skleničkou. K Vánocům si tchyni říkám o sprchový peeling. Mocktails chutnají překvapivě dobře a lehký pocit opilosti dokáže navodit i nealkoholická bohemka (dokonce i lehký ranní bolehlav, což už není tak příjemné). Svařák jsem vyřešila koupí svíčky se stejným názvem a vaječňák mi po celý rok vynahrazuje koňaková špička od cukráře Skály, na kterou se moje abstinence samozřejmě nevztahuje. A na své kulatiny mám v plánu vyrazit po letech do Kodaně, která mě naplňuje klidem a inspirací, co dalšího se dá v životě zlepšit.

Život bez alkoholu nutně neznamená, že se vzdáte svých guilty pleasures, ale ani zlozvyků a neduhů. Bohužel. Automaticky vám také nevyčistí hlavu o 78 %, nezlepší spánek o 58 % ani vám mávnutím proutku nezmizí 35 % kil, jak se to píše na stránkách věnovaných Suchýmu únoru. Dává vám ale pocit, že alespoň „něco“ v tom celkovém chaosu máte pod kontrolou. A funguje jako stavební kámen, od něhož se, pokud budete chtít, můžete odrazit k dalším změnám ve svém životním stylu. Protože alkohol je skutečně významným sabotérem – ať už dobrého spánku, chutí na zdravější jídlo anebo motivace začít den třeba cvičením. Stále ale platí, že PŘESTAT něco dělat může být pro někoho mnohem snazší, než ZAČÍT něco dělat.

Mít alespoň něco pod kontrolou se tak po roce ukazuje jako největší a nejjistější benefit abstinence. Mimo jiné člověku dodává pocit jistoty a síly i v náročných dobách, jako byl uplynulý rok, který do značné míry poznamenala válka na Ukrajině. Ne náhodou bylo její vypuknutí poslední kapkou i pro mě. Pravdou však je, že když jsem tuto skutečnost otevřeně sdělila na jedné vernisáži neodbytnému sommeliérovi, zřejmě si pomyslel něco o tom, že jsem blázen. Nejsem. Ale také nejsem stavěná na hloupý small talk o tom, proč nepiju. Důvodů mám celou řadu a pokaždé se mi z hlavy narychlo vynoří nějaký jiný. Mámin odchod loni v lednu, snaha zbavit se zimních kil, potřeba zmírnit úzkosti…

Dnes už navíc vím, že nepiju, protože:

Jsem na sebe pyšná, že jsem se dokázala vzdát něčeho, co mi při mém požitkářském životním stylu připadalo neodmyslitelné.
Hřeje mě, že až půjdu na preventivní prohlídku, nebudu muset v dotazníku lhát o své konzumaci.
Připadá mi jako zázrak, že moje abstinence pozitivně ovlivnila i mého muže, který mimo jiné přestal kouřit.
Těší mě, že to moje rodina a přátelé začali konečně respektovat a naše vztahy to nijak neovlivnilo.
Dělám to i pro dceru. Sama vím, jaké to je, když se v rodině vyskytuje problém s alkoholem a dospěla jsem k potřebě se proti této zátěži generačně vymezit.
Už se ráno nemusím obávat kocoviny. I když se probudím polomrtvá, vždycky si strašně oddychnu.
Cítím velkou úlevu, že se nemusím rozhodovat, kolik toho můžu vypít, aby mi nebylo blbě. Nikdy bych nevěřila, že takový pocit existuje.
Doufám, že tím vykonávám něco zásadního pro své současné i budoucí zdraví.
Stárnu.
Věřím, že abstinence je normální.

K poslednímu bodu bych jen dodala, že plně respektuju, když někdo alkohol v rozumné míře pije. Čas od času jsem v takové společnosti i ráda, protože mi připomíná staré dobré časy. Zkušenost mě ale naučila, že pokud někomu prozradíte, že nepijete, hned se začne vymezovat, že on nebo ona vlastně také ne. Jen trochu, občas víno s kamarádkou, občas pivko po práci. Já ale nikoho soudit nehodlám. Každá cesta k takovému rozhodnutí je zcela individuální, nepředvídatelná a jak už jsem zmínila, na jejím počátku rozhodně nestojí jediný spouštěč. Pravdou však je, že drobným kamínkem z té mojí mozaiky byly loni v únoru i příběhy lidí, kteří se alkoholu dokázali vzdát nadobro. Tak třeba se i tento článek stane něčím kamínkem. Jednou, až uzraje čas.

ZDROJ: https://www.zeny.cz/rok-bez-alkoholu-osobni-zkusenost

Categories: Cukrář Skála